Výbor z článků a studií Jana Grossmana (1925–1993), které se týkají historie českého divadla, ale vyjadřují stanovisko kritika, dramaturga, režiséra a uměleckého šéfa.
Grossmanova koncepce divadla vždy budovala na jasném vztahu ke společenské skutečnosti (jak to také mohlo být jinak u příslušníka generace, která prošla válkou a žila v rozděleném světě ohroženém jaderným zbrojením!); odtud i jeho vize „apelativního divadla“, kterou uváděl v život od roku 1962 do roku 1968 v Divadle Na zábradlí. Tento Grossmanův vztah ke společenské skutečnosti nepostrádal potřebný odstup. Ten odstup, který je – pokud jde o samotnou divadelní tvorbu – také vlastní tradici mimu, tj. komediální tradici. Ta se uplatňuje, byť pokaždé jinak, u Čechova i u Brechta a tvoří také základ herecké „věcnosti“: Směle vynalézavým – protože hlouběji a všemi smysly cítěným – využitím hovorového a vůbec jakoby běžně používaného výraziva dokáže z všedního ‘materiálu’ udělat umění, z odstupu ostře vidoucího svědka i způsob zábavného osvojení lidské reality, které je zvláštním druhem poznání, a tak učiní umění vždy znovu živým a životným.
