Záměrem této knihy je zkoumání divadla v širších mediálních (a nikoli pouze uměleckých) souvislostech. Neklade si za cíl vymezit pevné a neprostupné hranice divadla, nýbrž se v návaznosti na tradici české teorie divadla pokouší hledat určité zakládající, mediálně-konstitutivní rysy divadelního aktu, jinými slovy, co všechno a za jakých podmínek může být za divadlo považováno. Hlavní pozornost je přitom věnována dichotomii divadla a skutečnosti, tedy otázce, co znamená, že divadlo je sice zakořeněné v životě, nicméně mediálně je z něj současně automaticky a nezvratně vytržené.
Z podtitulu knihy zároveň vyplývá, že se kniha zabývá především českou teorií divadla a zkoumaná témata nahlíží na pozadí její tradice a jejích specifik (syntetický základ, bezprostřednost jako systémový rys média, nesubstanční pojetí díla, herectví jako řídící umění, totální trojrozměrná zpětnovazební komunikace, která má zásadní důsledky pro specifickou povahu divadelního herectví, a aktivní pozice diváka). Zahraniční autoři v práci z tohoto důvodu figurují především jako určitý protipól této tradici (i ve vztahu k české estetice). S vědomím jisté nepřesnosti lze dokonce mluvit o tom, že je v práci obzvlášť kladen důraz na tzv. pražsko-brněnskou strukturálně-sémiotickou školu, která ovšem není nijak programově deklarována a takové vágní teritoriální vymezení spíš odkazuje na určité směřování v myšlení o divadle u okruhu teoretiků kolem pražské DAMU (Jan Císař, Jaroslav Etlík) a katedry divadelní vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (Petr Pavlovský, Martin Pšenička), které se ale souběžně objevuje i v pracích některých brněnských divadelních teoretiků, např. Iva Osolsobě a Jana Roubala.
